V kapitole věnované síle kolektivní inteligence byl zmiňován algoritmus Page Rank, který vyhodnocením vzájemných odkazů jednotlivých stránek stanovuje jejich hodnotu (užitek) pro zpřesnění výsledků fulltextového vyhledávání. Čím více uživatelů nalinkuje pomocí odkazů jednotlivou stránku, tím má tato stránka pravděpodobně i pro ostatní uživatele větší užitek. Tento princip, kdy pro stávající uživatele narůstá hodnota služby tím víc, čím víc nových uživatelů začne službu používat (za podmínky, že mezi uživateli existuje možnost interakce – vazba), se nazývá síťový efekt. Dalším a velmi výstižným příkladem může být fax nebo mobilní telefon. Pokud se do sítě připojí nový uživatel, nejen že z toho profituje on sám, ale nepřímo i ostatní uživatelé, protože mohou volat na číslo, na které předtím nemohli. Jinými slovy: pokud zařízení vlastní málo uživatelů, užitná hodnota pro tyto uživatele není příliš vysoká, protože je jen málo uživatelů, se kterými se můžeme spojit, a výrazně roste, pokud uživatelů přibývá.
Matematicky se snažil tento princip vyjádřit v osmdesátých letech Bob Metcalfe, když chtěl vysvětit svým zákazníkům, proč potřebují nakupovat více ethernetových karet. Jeho základní hypotéza (později nazvaná jako Metcalfův zákon) byla, že zatímco náklady na síť rostou lineárně s počtem přípojek, její hodnota roste čtvercem počtu uživatelů (kvadraticky). V síti s n uzly může každý navázat (n-1) spojení, celkový užitek sítě je tedy n(n-1), což je přibližně n². Pokud bychom náklady na síť a takto vypočítaný užitek umístili na graf, v určitém bodě se křivky protnou a hodnota sítě pro uživatele převýší náklad. (Donát, 2001)
V posledních letech byl tento zákon podroben kritice, protože je zaměřen příliš technologicky (kalkuluje s počtem potencionálních spojení jednotlivých zařízení, které neodpovídá reálnému počtu spojení mezi uživateli). Bob Brisco se ho snažil reformulovat s ohledem na užitek jednotlivých spojení (tvrdí, že ne všechna mají stejnou hodnotu). V jeho podání lze užitek sítě s n uzly vyjádřit logaritmicky log(n). Laicky řečeno ve vztahu k telefonům: některé kontakty, jež máme uloženy ve svých adresářích, jsou pro nás důležitější než jiné.
David P. Reed zase tvrdí, že užitek rozsáhlých sítí, zvláště sociálních, roste exponenciálně množstvím připojených uzlů – jednotlivé uzly je možné seskupovat do podskupin, kdy může být vytvořeno v síti s n uzly až 2ⁿ-n-1 spojení, tedy přibližně 2ⁿ (Hendler, 2007).
Jedna nevýhoda, která se objevuje v souvislosti se vznikem síťových efektů, je možnost „uvěznění“ uživatelů v takové síti. Jako příklad lze použít třeba dominantní postavení kancelářského balíku MS Office. Vzhledem k tomu, že až do doby nedávno minulé používal k ukládání vlastní neveřejný a nestandardizovaný formát souborů, nebylo možné je používat v jiných kancelářských balících (a pokud ano, bylo nutné k přečtení formátu použít reverzní inženýrství) a Microsoft zase nepodporoval téměř žádné jiné cizí formáty. To pak znamenalo, že uživatelé byli nuceni používat MS Office, aby všichni byli schopni navzájem otevírat své soubory1.
Tedy čím více lidí začne používat určitý produkt (např. pro snadnou výměnu dat), tím hůře se později přechází na jiný produkt, protože by pro uživatele klesl užitek ze sítě. Tím se de facto mohou stát produkty „průmyslovými“ standardy. Velmi často bývají uváděny i různé „formátové“ souboje – jako Betamax vs. VHS, Blueray vs. HDDVD.
Je evidentní, že v prostředí Web 2.0 jde o síťový efekt, v němž nejsou jednotlivá propojení technologická (počet síťových karet), ale sociální (uživatelé) či sémantická (tagy).
Pomocí speciálních aplikací dochází k propojení jednotlivých uživatelů, kteří mezi sebou sdílí vlastní obsah (viz kapitola Obsah vytvářený uživatelem). Důsledek sociálních či komunitních propojení, kdy dochází k síťovým efektům, je dobře pozorovatelný na úspěchu videí na serveru YouTube. Uživatel vystaví na serveru zajímavé video, které publikuje na svém blogu (YouTube umožňuje vložit video pomocí otevřeného API přímo do příspěvku, takže se zdá, jako by bylo přímo součástí zobrazené webové stránky s příspěvkem) či pouze zašle e-mailem upozornění užší skupině uživatelů, která ho, pokud je video zaujme, šíří lavinovitě dál například pomocí svých blogů, kde ho mohou obohatit a „remixovat“ svým komentářem (viz kapitola o identifikaci a vyhledávání v blozích), což přináší hypotetickou přidanou hodnotu (užitek) pro všechny ostatní.
Síťový efekt lze pozorovat i u open source – principu otevřeného a komunitního vývoje aplikací, který je také jedním ze spouštěcích mechanismů, který stál u zrodu toho, čemu dnes říkáme Web 2.0. Více vývojářů spojí své síly k vytvoření aplikace, která bude mít díky tomu větší užitnou hodnotu. Pokud spojí v týmu síly například specialista na grafické prostředí aplikací s dokonalou znalostí uživatelských potřeb a chování s vynikajícím programátorem se značnou znalostí programovacích principů, užitek z aplikace bude hypoteticky vyšší, než kdyby ji vyvíjel každý sám.
- Nyní již, snad i díky fenoménu Web 2.0, začal Microsoft používat v nových verzích otevřený formát souborů, jehož standardizace byla právě schválena. ↩