Web 2.0 a blogy

Toto označení bylo poprvé použito Jesse James Garretem v roce 2005 v článku AJAX: New Approach to the Web Application na serveru společnosti Adaptive Path. Autor píše:

„AJAX není jedna technologie. Ve skutečnosti je to několik technologií, na sobě nezávislých a samočinných, které při společném nasazení nabízejí další možnosti využití. AJAX zahrnuje:

• na standardech založené zobrazování pomocí XHTML a CSS;
• dynamické zobrazování a interakci pomocí Document Object Model;
• výměnu a manipulaci dat pomocí XML a XSLT;
• asynchronní příjem dat pomocí XMLHttpRequest;
• Javascript, který všechno to spojuje dohromady.“ (Garret, 2005)

Jedna z velkých nevýhod pro uživatele tradičních stránek založených na čistém HTML či XHTML je čas strávený čekáním na načítání stránek poté, co byla vyslána žádost kliknutím na některý prvek na stránce. Jak již bylo zmíněno, během let bylo učiněno několik pokusů přinést stránkám větší dynamiku za použití jednotlivých technologií jako Javascript, skryté rámce, DHTML, kaskádové styly a ActiveX prvku XMLHttpRequest od Microsoftu.

Obrázek 7 – Tradiční komunikace klient–server při načítání webových stránek

Oproti standardnímu modelu komunikace webových aplikací, kde je prohlížeč zodpovědný za iniciaci žádosti webovému serveru a za zpracování odpovědi, AJAX model poskytuje zprostředkující mezivrstvu – AJAX Engine, která zajišťuje tuto komunikaci. AJAX Engine je obyčejně javascriptový objekt volaný¨vždy, kdykoli mají být od serveru přijata další data. To je zásadní rozdíl proti tradičnímu přístupu, kde dojde pouze k poskytnutí odkazu na další (externí) zdroj/URL, jehož načtení musí klient potvrdit (např. uživatel kliká na šipku pro posun mapy). V pojetí AJAXu může být odkaz na zdroj vyvolán a zpracován pomocí AJAX Engine. Požadavek je zpracován asynchronně, což znamená, že požadavek bude vyslán, ale nebude se čekat na odpověď, namísto toho se bude dále provádět kód klienta a odpověď bude zpracována později.

Server, který obyčejně dodává klientům na základě jejich požadavku HTML dokumenty, CSS šablony vzhledu nebo javascriptový kód, je kromě toho nakonfigurován tak, že vrací i data, která umí AJAX Engine interpretovat. Tato data jsou nejčastěji ve formě XML, ale lze použít jakýkoliv jiný formát, který AJAX Engine podporuje.

V okamžiku, kdy obdrží AJAX Engine odpověď ze serveru, může provést příslušnou akci – parsování dat, změnu podoby uživatelského rozhraní či poskytnutí zaslaných informací uživateli. Díky tomu, že tento proces zahrnuje přenos menšího množství informací než tradiční webový aplikační model a uživatelské rozhraní je aktualizováno rychleji a bez nutnosti překreslování celého výsledného aplikačního okna, uživatel může pracovat rychleji (Toth, 2007; Loosley, 2006).

Obrázek 8 – Komunikace klient–server za pomoci AJAXu

To, co přináší jednoznačný prospěch uživateli – tedy jednoduchá obsluha, podobnost s desktopovými aplikacemi, rychlá odezva – znamená značná úskalí pro tradiční vyhledávací nástroje založené na tzv. crawlingu. Při této metodě automatičtí roboti procházejí jednotlivá jedinečná URL, z nichž stahují obsah, který indexují. Při asynchronním přenosu, kdy jsou jednotlivé prvky stránky překreslovány po částech, se URL bohužel nemění, a robot tedy nemá možnost jak vyvolat a indexovat data. Vyvstává tedy problém – takto dynamicky generovaný zdroj není pro robota viditelný, a tudíž zůstává neindexovaný a později nevyhledatelný. Dle Matta Cuttse ze společnosti Google je „převážná část webových sídel zatím stále založena na statických stránkách, takže nyní nepředpokládáme výrazný problém“ (Garner, 2006). Zároveň doporučuje vyvíjet dvě verze webových sídel či aplikací – jednu pro uživatele a druhou pro crawlery. Samotné rozpoznání jakou verzi nabídnout proběhne na úrovni serveru vyhodnocením proměnné User-Agent, která je součástí požadavku HTTP protokolu. Řešení to není moc praktické – server musí mít neustále k dispozici aktuální tabulku všech proměnných User-Agent, o ekonomičnosti udržování dvojího obsahu ani nemluvě. Je tedy velmi důležité před nasazením AJAXu zvážit, který obsah má být vyhledatelný a u kterého si můžeme dovolit určitou neviditelnost (Fleiss, 2007).