Jiným velmi významným druhem blogů je skupina, která povahou uveřejňovaných příspěvků připomíná tradiční média. Ačkoliv mnozí – a to převážně sami blogeři – označují blogy za největší mediální vynález od dob knihtisku (Sullivan, 2002; Hewitt, 2005), lze se subjektivně domnívat, že blogy nejsou v tomto směru nějakou zásadní revolucí, maximálně evolucí, a že jsou ve vztahu k tradičním médiím pouze jejich zajímavým (paralelním) doplňkem. Je asi nepopiratelné, že blogy díky své jednoduchosti a přístupnosti umožňují komukoliv poměrně snadné publikování. V této větě bych kladl obzvláštní důraz na slovo „umožnují“, které, jak dokazují statistiky z kapitoly o uživatelském obsahu, neznamená nutně, že kdokoli této možnosti také využívá.
Při pohledu na Top100 blogů na serveru Technorati není v první desítce jediný „tradiční“ blog ve smyslu prvních definicí výše. Ve většině případů se jedná o blogy, které bych pojmenoval jako magazínové, vznikající komunitně – větším počtem více či méně ustálených přispěvatelů. Pokud vezmeme v úvahu jistě větší autoritu vlastníka blogu mezi těmito přispěvateli, nabízí se nám model ne nepodobný tradiční redakci s editorem v čele.
Kritici tvrdí, že povaha blogování je atomizovaná, zkratkovitá a bez širších souvislostí (Packer, 2004) a neobjektivní kvůli neověřování faktů a hlubšího „ponoření se“ do tématu. Tradiční novinařina se povznáší nad aktuální zájmy pisatele, zvažuje všechna pro i proti a snaží se sdělit něco hodnotnějšího (O‘Neill, 2003). Jestli tomu tak je například v ČR, nechť posoudí čtenář raději sám.
John Ellis vidí hlavní rozdíl mezi tradičními médii (a hlavně jejich elektronickými podobami) a blogery v ochotě blogerů (či přímo poslání) podělit se (navzájem) o zdroje, ze kterých čerpali, protože nejsou svázaní potřebou udržet čtenáře na svých stránkách (což tradiční média jsou kvůli svému obchodnímu modelu). Navíc tuší, že pokud budou „blogerskou“ činnost odvádět dobře, uživatel se bude na jeho blog vracet i například kvůli komunitě, která příspěvek komentuje.
Tento aspekt si poměrně brzy uvědomila tradiční média a mnohá se snaží nabídnout nástroje pro blogování přímo jako součást svého elektronického portfolia. U nás jsou to bez výjimky všechny celostátní deníky a mnohé týdeníky a stává se stále častěji, že se původně blogové příspěvky objevují v jejich tištěných podobách1.
Odnoží blogů, které se zabývají pouze politickým děním, jsou takzvané polblogy – political blogs. Etalonem v této kategorii je ve Spojených státech velmi respektovaný blog instapundit univerzitního profesora práva Glenna Reynoldse. V USA patří politické blogovaní mezi velmi etablované disciplíny, které mají velmi znatelný vliv na veřejné mínění, jak ukazuje i případ prezidentských voleb roce 2004, kdy výrazně ovlivnily preference kandidáta Kerryho i protikandidáta Bushe (Hewitt, 2005). Celou prezidentskou kampaní se tehdy nesl také duch probíhající války v Iráku. Objevil se zvláštní druh blogování tzv. warblogy psané přímo na místech nepokojů a střetů, které přinášely z postižených oblastí osobní výpovědi vojáků či civilistů.
Pokud bychom přijali tezi, že blogy jsou novinářské médium, nabízí se také otázka právní ochrany blogerů. Ve svobodných zemích mají novináři právo například na „ochranu svých zdrojů“. Má mít bloger stejná práva? Jak postupovat, pokud bloger obchází lokální legislativu země publikováním v zemi, kde je takový druh publikování povolen (např. náckovské blogy českých blogerů na serverech v USA)? To jsou otázky, které dosud zůstávají nezodpovězeny.
- Týdeníky Respekt: http://blog.respekt.cz, Týden: http://blog.tyden.cz, deníky Dnes: http://blog.idnes.cz, Lidové noviny: http://bigbloger.lidovky.cz ↩