Přeskočit na obsah

Archiv tagů blogeři

Obsah vytvářený uživatelem

Uživatelem vytvářený obsah (User Generated Content) znamená v souvislostech Web 2.0 obsah, který (1) je veřejně dostupný v prostředí internetu, (2) vzniká neprofesionální cestou a (3) s určitou dávkou kreativity (Participate, 2007). V některých případech se pro jeho pojmenování používají i označení jako vlastní či osobní publikování (self-creating) nebo sebevyjádření (self-expresion). Tento druh obsahu vznikal na internetu od jeho počátků, nicméně masově se takový fenomén rozšířil až na sklonku devadesátých let po rozšíření dostupných aplikací (např. blogy, YouTube) a nástrojů (např. levné kamery, digitální fotoaparáty). Důležitým aspektem takto vzniklých obsahů je, že jsou k dispozici zdarma a bez přímých plateb jeho poskytovatelům. To je umožněno změnami v procesu jejich vzniku. Oproti tradičním médiím, ve kterých je k publikaci nutný celý aparát „profesionálů“, zde zůstává vše v režii uživatele – amatéra. Toto si samozřejmě uvědomila i tradiční média a snaží se upravit své ekonomické modely tak, aby byly konkurenceschopné. Jasně viditelné je to například u týdeníku Respekt, který kromě tradičního obsahu nabízí svým čtenářům i prostor pro vyjádření ve formě blogů, nebo u zpřístupnění televizního archivu BBC, se kterým se dá dále pracovat.

Další příklad je možnost komentovat zpravodajské články například na serveru idnes.cz. Zde ovšem dochází k nepříjemnému jevu, který bychom mohli nazvat informační zahlcení: velké množství „nekvalitních“ a nerelevantních příspěvků znehodnocuje přínos těch několika málo kvalitních (viz kapitola o Long tail). V samém důsledku to vede k úplné eliminaci příspěvků kvalitních, protože jejich potenciální autoři nemají zájem, aby jejich příspěvky byly ztraceny či znehodnoceny balastem1.

Rozsah uživatelem generovaného obsahu může být od komentářů na zpravodajském serveru, přes vložení videa až k „velké“ publikační činnosti, kdy jednotlivci vydávají samostatné zprávy (tzv. občanský žurnalizmus) či přímo knihy. Zásadní v tomto případě je sociální propojenost internetu. Uživatelé mají možnost navzájem své příspěvky komentovat, případně „remixovat“ do jiných podob. Značnou roli v šíření hrají vybudované sociální sítě, ve kterých dochází při šíření k síťovému efektu (viz dále).

Při publikování v prostředí Web 2.0 aplikací je třeba zmínit ještě jeden aspekt, a tím je určité potlačení autorské pozice. V případě blogů nemusí být totiž z hlediska čtenáře nejhodnotnější vždy primární zdroj, ale kupříkladu komentář pod článkem nebo navazující příspěvek na jiném blogu, obohacený o další informace (např. video z YouTube). Ovšem autor sám může být zároveň tím, kdo je schopen jako čtenář objevit další informace, případně jiný pohled na věc. Z autora se zároveň stává i konzument.

Pokud bychom pro názornost použili teorii komunikace, pak existuje interpersonální komunikace, kde je možná interakce ve dvou směrech: od vysílatele k příjemci a nazpátek (model one-to-one); v prostředí klasických (mas)médií probíhá komunikace jedním směrem (např. televize), ale k většímu množství příjemců (model one-to-many). V tomto případě nemá recipient možnost přímé interakce – reakce pak může probíhat na úrovni interpersonální komunikace (divák volá rozhořčeně do redakce televizního vysílání, která většinou jeho přímou reakci nevysílá). „Nová“ média, internet a zvláště Web 2.0 kombinují obě možnosti. Vysílatel informace je v přímém kontaktu s recipienty, kteří se zároveň mohou stát vysílateli (model many-to-many) (Gillmor, 2004).

Počítačový expert a bloger Jeremy Chone komunikační model many-to-many dále rozkládá na jednotlivé části v souvislosti s vývojem webu. Umísťuje na osy grafu proměnné počtu konzumentů a producentů informací.

Vztah konzumentů a producentů ve vývoji webu

V začátcích webu bylo vzhledem k nedostupnosti internetu a jednoduchých nástrojů pro publikaci málo producentů, kteří produkovali obsah pro narůstající počet příjemců (few-to-many). V průběhu času se kvůli masovějšímu rozšíření internetových přípojek zvyšuje počet jak producentů, tak i příjemců, křivka ovšem více stoupá u příjemců. Producenty jsou většinou společnosti, které prostřednictvím webu nabízejí své služby (many-to-everybody) – ať už jsou to statické informace či dynamické služby generující se dle přání příjemce (např. telefonní seznam). V dalším období (Web 2.0) se obě křivky začínají opět přibližovat, když roste počet producentů. Z příjemců se stávají i producenti informací (everbody-to-everybody) (Chone, 2005).

Uživatelem generovaný obsah bývá terčem kritiků Web 2.0, kteří tvrdí, že uživatelé toho vlastně moc nevytvářejí (tzn. že se křivky ve výše zobrazeném grafu ve skutečnosti nepřibližují a počet příjemců výrazně převyšuje počet producentů) (Rylich, 2007). Řada výzkumů to potvrzuje, některé ale už méně výrazně.

Například společnost Hitwise objevuje pravidlo 99/12, když zjistila3, že obsah serveru je vytvářen pouhými 0,18 % jeho uživatelů, u Wikipedie jsou to 4,38 % uživatelů (Tancer, 2007).

Jakob Nielsen na základě výpočtů z volně dostupných čísel (např. počet blogů vs. počet uživatelů internetu atd.) dochází k podobným výsledkům při stanovení pravidla 90/9/1, kdy:

  • 90 % uživatelů konzumuje, ale nijak nepřispívá,
  • 9 % uživatelů přispívá, ale pouze čas od času,
  • 1 % uživatelů přispívá hodně a tvoří značnou část obsahu4 (Nielsen, 2006).

Společnost Forrester se při výzkumu v roce 2006 (Li, 2007) dotázala přibližně 10 000 amerických dospělých a mladistvých na jejich participaci v aplikacích umožňujících sociální interakci. Výsledky zobrazuje na „sociálním žebříku“, kde jednotlivé příčky představují vyšší míru účasti (účast za měsíc, s možností výskytu jedince na více pozicích na žebříku v ten samý okamžik).
Z celkové online populace ve Spojených státech:

  • 13 % jsou Tvůrci (Creators), kteří publikují na blogu, mají vlastní webové stránky nebo přispěli na YouTube alespoň jednou za měsíc. Jsou poměrně mladí – v průměru 39 let.
  • 19 % jsou Kritici (Critics) komentují na blozích a vkládají uživatelské recenze a hodnocení (např. na Amazonu). Jsou v průměru starší než Tvůrci.
  • 15 % jsou Sběrači (Collectors), kteří tagují zdroje a ukládají je takto označené do aplikací s možností sociální interakce (např. oblíbené položky přes Del.icio.us).
  • 19 % jsou Připojovatelé (Joiners), využívají aplikace pro vytváření sociálních sítí (MySpace, Facebook) a jsou ze všech skupin nejmladší. 56 % z nich čte blogy a 30 % z nich na blogy také přispívá.
  • 33 % jsou Diváci (Spectators), např. pasivní čtenáři blogů.
  • 52 % jsou neaktivní (Inactive) žádnou formou sociální interakce; v průměru starší než 50 let.

Žebřík účasti uživatelů dle společnosti Forrester
Obrázek 3 – Žebřík účasti uživatelů dle společnosti Forrester

Zajímavé je též demografické rozložení uživatelů, které jasně ukazuje dominanci mladé generace:

Demografické rozložení používání sociálních aplikací
Obrázek 4 – Demografické rozložení používání sociálních aplikací

  1. Cest k nápravě je mnoho, ať už je to povinná registrace nebo moderování diskuze. V tomto případě by však mohl být server naopak nařčen z porušování svobody slova. ↩
  2. V souvislosti s ekonomickým pravidlem 80/20 (např. 80 % bohatství světa, je v rukou 20 % populace) a pravidlem 90/10 (platí pro výpočetní techniku, kdy např. 90 % času běhu programu obstarává 10 % jeho kódu). ↩
  3. Bohužel metodiku výpočtu neuvádí. ↩
  4. Pokud bychom umístili počet příspěvků a počet přispívajících na graf, zjistíme, že se jedná o mocninné rozložení, o kterém bude řeč později, viz kapitola Long Tail. ↩
20. 4. 2008 od Nikola Pleska | Web 2.0, Základní vlastnosti Web 2.0 | 1 komentář
Tagy: , , , , ,

Blogy v číslech

Populární vyhledávač blogů Technorati vydával pravidelně ústy svého CEO Davida Sifryho zprávy o stavu blogosféry1. V dubnu 2007 indexovala 70 miliónu blogů při průměrném přírůstku 120 tisíc denně (Sifry, 2007). Toto číslo zahrnuje i splogy (spam blogy, viz dále). Dnes Technorati dle údajů v About us uvádí, že indexuje přibližně 112,8 miliónů blogů. Toto obrovské číslo ovšem kontrastuje s výzkumem společnosti Perseus2, která v roce 2003 analyzovala 3 634 blogů na osmi nejvýznamnějších blogovacích službách se zjištěním, že 66 % všech blogů bylo záhy (za 1–2 měsíce) po svém spuštění opuštěno (Perseus, 2004).

Počet blogů indexovaných vyhledávačem Technorati, údaje z dubna 2007
Obrázek 11 – Počet blogů indexovaných vyhledávačem Technorati, údaje z dubna 2007

Heather Green na blogu časopisu BusinessWeek uvádí zpřesňující čísla, která Sifry ve zprávě z dubna 2007 neuvádí (ale data pocházejí také z Technorati, ovšem na speciální vyžádání autorky): 15,5 miliónů aktivních blogů, tedy těch, které byly aktualizovány alespoň jednou v posledních 90 dnech. Na obrázku č. 12 můžeme vysledovat, že počet blogů sice stále roste, nicméně rychlost jejich vzniku se zpomalila, což by mohlo znamenat, že blogy zaznamenaly svůj vrchol v průběhu roku 2006 (Green, 2007). Přední analytická společnost Gartner predikovala vrchol v roce 2007 a ustálení na počtu 100 miliónů blogů (s údajem o již 200 miliónech opuštěných blogů) (Gartner, 2008).

Další data z dubnové zprávy Technorati: počet denních příspěvků je 1,5 miliónu a dle grafu mírně klesá. Nejvíce zastoupený jazyk je japonština se 37 procenty, následuje angličtina se 33 procenty.

V červnu 2006 společnost Pew Internet & American Life Project odhadovala ve Spojených státech „blogerskou populaci“ na 12 miliónů dospělých Američanů, což v té době představovalo asi osm procent všech dospělých uživatelů internetu. Počet čtenářů, kteří blogy čtou alespoň někdy, byl odhadován na 57 miliónů dospělých (39 % amerických uživatelů internetu), počet pravidelných čtenářů byl nižší (Lenhrat, 2006).

Obrázek 12 – Počet blogů aktualizovaných alespoň jednou za posledních 90 dní
Obrázek 12 – Počet blogů aktualizovaných alespoň jednou za posledních 90 dní

Mezi blogy lze vysledovat také Long tail ve vztahu ke čtenářům. Několik málo blogů se může pochlubit vysokou návštěvností a vysokým povědomím o jejich existenci a s tím související největší citovaností ostatními blogery. Někdy bývají označované jako A blogy a jejich autoři jako A blogeři. Naproti tomu je vysoký počet „malých“ blogů s téměř žádnou čteností, případně s malým počtem čtenářů rekrutujících se většinou z řad přátel, spolužáků nebo spolupracovníků – tzv. nanopublikem. Lze se domnívat, že velmi časté opouštění blogů zmiňované o něco výše způsobují lidé z tohoto nanopublika, když přecházejí z blogů na sociální aplikace typu Facebook a MySpace, které lépe vyhovují jejich potřebám.

  1. State of Blogosphere, poslední vydaná v dubnu 2007 se jmenuje State of Live Web. ↩
  2. Dnes společnost Vovici, http://www.vovici.com. ↩
20. 4. 2008 od Nikola Pleska | Blogy, Blogy v číslech | Žádný komentář
Tagy: , , , ,

Druhy blogů

Při hledání nějaké srozumitelné a vyčerpávající typologie blogů bohužel narážíme na problém neustálého vývoje tohoto typu média. První typologii nabídla v roce 2002 Rebecca Blood, která rozlišuje tři základní typy blogů ve vztahu k publikovaným příspěvkům: filtry (filters), osobní žurnály či deníky (personal journals) a zápisníky (notebooks). Filtry jsou ty, kde bloger „přefiltrovává“ odkazy na zajímavé zdroje internetu a uveřejňuje je. Povaha obsahu k osobě blogera je externí. Blogy s obsahem ve vztahu interním jsou pak osobní deníky, kde bloger popisuje denní události či zajímavosti svého života, případně vlastní zamyšlení. Zápisníky kombinují obě možnosti a jejich obsahem jsou převážně delší a úzce zaměřené eseje. Pro toto rozdělení je určující rok jeho vzniku, takže například vůbec nezahrnuje komunitní blogy, které se začaly objevovat až později.

Na definici Rebeccy Blood navazuje Sandeep Krishnamurthy, který rozděluje blogy do čtyř základních kategorií a jejich vztah zobrazuje pomocí kvadrantu, kde vertikální osa představuje povahu příspěvků ve vztahu blogu k osobě blogera a horizontální jejich vznik (Herring, 2004).

Rozdělení blogů dle Krishnamurthyho
Obrázek 13 – Rozdělení blogů dle Krishnamurthyho

V prvním kvadrantu jsou klasické internetové deníčky, které píše jednotlivec sám o osobních tématech. V kvadrantu dva jsou blogy, kde může skupina odborníků blogovat o úzce zaměřeném tématu. Do třetího by spadal blog věnující se kupříkladu volbám do sněmovny psaný jedním autorem. A ve čtvrtém pak různé typy tematicky zaměřených magazínů udržovaných více autory. Ani tato definice neobsáhne vše, schází například korporátní blogy.
Zdá se, že kardinální problém je ve snaze o klasifikaci blogů dle obsahu, ale obsah může být de facto jakýkoliv. Zkusme vymezit blog jakožto médium sadou principů pro komunikaci mezi autory a čtenáři (uživateli, chcete-li) bez dalšího odlišení (zda je jeho obsah osobní, korporátní nebo kupříkladu vědecký). V dalších dvou kapitolách si nastíníme nejčastější případy, kde lze blog jako aplikaci použít.

20. 4. 2008 od Nikola Pleska | Blogy, Druhy blogů | Žádný komentář
Tagy: ,

Blogy a společnosti

Blogy využívané přímo korporátní sférou lze rozdělit v zásadě na dva hlavní typy. První je provozování tzv. interních blogů, které jsou nedílnou součástí vnitropodnikových informačních systémů a jejichž obsah zůstává za branami podnikových firewallů. Druhým případem jsou blogy veřejné (osobní či marketingové), které společnosti využívají jako (doplňkový) kanál pro komunikaci se zákazníky.

Marketingové blogy
Blogy „lámou ledy“ mezi zákazníky a společnostmi. Už dříve jsme zmiňovali v kapitole o Radical Trust, že společnosti by měly změnit svou komunikaci směrem k zákazníkům, přizpůsobit ji tak, aby nejen reflektovala, ale hlavně využila aktuální změny na poli internetu. V první řadě by si měly uvědomit, že existuje komunikační médium, které díky síťovým efektům dokáže velmi snadno oslovit velkou skupinu jedinců za velmi krátký čas. Pomocí blogů se dříve anonymní masa zákazníků téměř bez možnosti vyjádřit názor mění na jednotlivce se zcela reálnými a určitými názory, pocity a požadavky, které dokáží vyjádřit velmi „hlasitě“. A vyjádřit se mohou samozřejmě v pozitivním i negativním smyslu.

Pokud je produkt společnosti dobrý a zároveň se podaří, aby si k němu zákazník vytvořil nějaký citový vztah, je velmi pravděpodobné, že své nadšení z produktu bude šířit dál. Tento vztah můžeme pozorovat například u klientů společnosti Apple, kteří leckdy značku přímo „evangelizují“1. Společnost Apple už toho samozřejmě umí velmi dobře využít. Není pro ni problém natočit reklamu, v níž vystupují běžní, řadoví občané, kteří si pochvalují, jak se jejich život změnil k lepšímu od té doby, co začali používat produkty této značky. Mimochodem, stejný typ reklamy vypustil do světa i Microsoft, ale záhy bylo odhaleno, kým jiným než blogery, že své zkušenosti neprezentují skuteční zákazníci a uživatelé produktů Microsoftu, ale lidé najatí castingovou agenturou.

Známé jsou také případy, kdy se marketingoví specialisté snažili parazitovat ne příliš transparentně na blogosféře. Společnost Mazda spustila v roce 2004 blog s názvem HalloweenM3, aby posílila svou marketingovou pozici mezi mladými lidmi. Blog se ovšem tvářil, jako by byl publikován třiadvacetiletým mladíkem s přezdívkou Kid Halloween. Ten měl na „svůj“ blog umístit několik videí, které se svými přáteli natočili pro jakousi lokální televizní stanici, jež zachycovaly, jaké různé kousky se dají s auty Mazda provádět. Několika ostatním blogerům se příliš profesionální způsob natočení videoklipů zdál podezřelý, zapátrali a nalezli úplně stejná videa na stránkách agentury, která je vyrobila. Reakce blogerů byla velmi ostrá a Mazda dotyčný blog stáhla (Kline, 2005). Takový druh „falešných“ blogů se nazývá flog – fake blog.

Christian Sarkar nabízí společnostem řešení, jak naopak z blogosféry profitovat. Jím navržený princip „double-loop marketingu“ vychází z teze, že za jakýmkoliv marketingovým snažením musí být vidět lidský přístup a znalosti spíše než konkrétní produkty. Společnost nejdříve musí mezi zákazníky vybudovat povědomí, že právě ona je ta, která je vůdčí ve výzkumu, a že má k dispozici nejvíce expertů v oboru, kterého se týkají její produkty. Sarkar pro tento účel doporučuje spuštění komunitní stránky nebo společností sponzorovaného blogu, kde bude nabízet užitečné informace a rady nebo témata k diskuzi, které co nejvíce souvisí s oborem produktů. Vše ve srozumitelné, otevřené a transparentní formě, bez jakýchkoliv náznaků „nucení“ ke koupi produktů. Pokud si společnost vybuduje takové povědomí a působí důvěryhodně, zákazníci se posléze přestanou obávat její produkty koupit (Kline, 2005; Sarkar, 2008).

Jiný přístup zvolil Microsoft, který se léta potýká u veřejnosti s určitou dávkou skepse vůči svým produktům a své značce. V roce 2003 najal do svých řad „evangelistu“ Roberta Scobleho, který již předtím publikoval svůj technologický blog scobleizer. Microsoft udělal zvláštní krok, když ho nechal pokračovat v jeho předchozí publikační činnosti bez zjevných zásahů. Scoble i nadále informoval vývojáře po celém světě o technologických novinkách, o Microsoftu či jeho konkurenci a jejich produktech. Vše naprosto otevřeně, bez náznaků „nuceného“ propagování nějakých produktů. Jeho reputace byla založena na důvěře mezi ním a jeho čtenáři, což bývá dokládáno tím, že namísto mp3 přehrávače Zune společnosti Microsoft napsal, že on osobně preferuje konkurenční iPod od Apple. Tím vším podle všeho nastartoval změnu vnímání značky Microsoft. Přestala být chápána jako monopolní hráč, který se o své zákazníky a jejich názory nezajímá. Dnes je už rozhodně vnímána jako značka lepší (což je samozřejmě podpořeno o něco kvalitnějšími produkty, jež nabízí), ale stále ještě ne nejlepší.

Scoble publikoval tzv. Manifest korporátního blogování (Scoble, 2003), ve kterém se snažil vystihnout, čím by se měl „správný“ korporátní bloger řídit. Bez dalšího komentáře nabízíme z našeho pohledu to nejzásadnější:

  • Říkej pravdu.
  • Publikuj rychle špatné i dobré zprávy.
  • Vyjadřuj se lidsky.
  • Jestliže něco pokazíš, přiznej to.

Veřejné osobní blogy
V mnohých společnostech si uvědomili význam blogů i určité nebezpečí, jaké představují blogy jejich vlastních zaměstnanců. Aby firma mohla jejich blogerského potenciálu na jedné straně lépe využít a na druhé straně omezit jejich nebezpečnost (kontrolovat jejich bezpečnost), nabídla zaměstnancům možnost blogovat v infrastruktuře poskytnuté společností. Na externím blogu hrozí vždy zveřejnění některých třeba nepříjemných skutečností. Ve vlastní infrastruktuře má firma určitou dávku kontroly alespoň nad tokem informací o společnosti. Společnost Sun dokonce vydala pro své zaměstnance směrnici, ve které je přesně popsáno, jaký typ informací je možno na blogu publikovat, respektive jaké publikovat možno není . Mezi zajímavé patří zákaz publikovat údaje o finančních záležitostech společnosti nebo o nich spekulovat, protože každá taková zmínka se může odrazit v podobě neočekávaného pohybu akcií na burze. Rovněž se nesmějí publikovat technické informace (např. programové kódy), které by mohly vést až ke ztrátě intelektuálního vlastnictví některých produktů. Sun se také snaží zákazem publikování informací osobního charakteru o jiných osobách chránit své zaměstnance před napadením blogery. Každý zaměstnanec je nucen při založení vlastního blogu na podnikové infrastruktuře s těmito pravidly souhlasit a v případě jejich porušení mu hrozí disciplinární řízení či výpověď.

Interní blogy
Nejjednodušším příkladem interního blogu může být jeho využití pro interní marketing. Na blogu lze publikovat například sdělení managementu o dění ve společnosti a podporovat tak „angažovanost“ zaměstnanců. Blogy v této podobě nahrazují e-mailové newslettery, které uživatelé ve svých přeplněných e-mailových schránkách často „přehlédnou“. Blogový „evangelista“ Robert Scoble přirovnává komunikaci pomocí blogů v korporátním prostředí k „rozhovoru u fontánky na vodu“. Tuto myšlenku ovšem nesouhlasně rozvádí Micheal Herman na svém blogu, když přirovnává korporátní blogy k nápisům na stěně toalety, které čtenář při vykonávání potřeby jaksi mimoděk „projíždí“ a případně přidá nějaký další, a doporučuje použít pro komunikaci raději jiné nástroje (Herman, 2005). Dalším aspektem blogové komunikace, který je nezanedbatelný, je asynchronní povaha komunikace v rámci blogu. Ta může většině zaměstnanců vyhovovat, protože v jejím rámci se vyhnou přímému, často emočnímu střetu, o který například na schůzích nebývá nouze.

Pokud ovšem půjdeme hlouběji, nabízí se v této oblasti další možné využití blogů. Například při projektovém řízení, kdy se v průběhu řešení určitého projektu vedou záznamy o jeho průběhu a kdy mají ostatní zaměstnanci šanci se k tomuto dění vyjadřovat. Nebo kupříkladu v disciplíně zvané competitive intelligence, kdy jsou prostřednictvím blogů udržovány informace o konkurenčních produktech s možností komentářů o konkrétních zkušenostech, které jednotliví zaměstnanci získávají při pohybu na trhu a ostatní je mohou dále využít v prodejním procesu proti konkurenci.

Některé společnosti blogování v rámci interních systémů dokonce doporučují, za všechny jmenujme například Sun či IBM, protože si uvědomují, že jsou důležitým nástrojem pro kontrolu a evidenci znalostí a dovedností/kompetencí v rámci společnosti. Mnohokrát se stane, že zaměstnanec odchází ze společnosti se znalostmi, které, ač je načerpal během své práce pro společnost, nejsou nikde dokumentované. Společnost pak ztrácí spolu se zaměstnancem i část svých kompetencí, které musí za velké peníze získávat zpět. V dalším odstavci se nabízí řešení.

Dovolíme si nastínit, jak by mohlo vypadat využití blogů v rámci společnosti, korporace či instituce2. Základem je několik navzájem propojených vnitrofiremních aplikací. Základní je, analogicky k aplikacím pro vytváření sociálních sítí, Profil, kde je výčet identifikačních údajů o zaměstnanci. Například kontakty, životopis, seznam dovedností vztahující se k jeho osobě načítaný z knowledge báze (viz níže), seznam Přátel ve společnosti ve formě odkazů na jejich vlastní profily, seznam projektů s odkazy do projektového blogu (viz níže), osobní blog s možností komentářů a odkaz na nadřízeného. Za obsah neautomaticky generovaného obsahu by bylo zodpovědné personální oddělení (resp. data by byla načítána z personální báze).
Druhou částí by byly projektové blogy. Pro každý probíhající projekt by byla založena stránka, jejímž základem by byl blog informující o aktuálním dění na projektu, výčet zainteresovaných zaměstnanců s odkazy na jejich profily, odkaz na profil zákazníka, výčet použitých řešení v rámci projektu s odkazy do knowledge báze. Odpovědný za data by byl projektový manažer.

Knowledge báze by byla další součástí. Zde by byla zdokumentovaná jednotlivá řešení, jež společnost nabízí. U každého řešení by byl seznam dovedností, které jsou k řešení zapotřebí. Jednotlivá řešení by byla propojena s projektovými blogy a s profily zákazníků, kde jich bylo užito. Pro správu jednotlivých řešení by se nejlépe hodil některý z wiki systémů. Zaměstnanci by mohli podávat návrhy na úpravu, zkušenosti z nasazení atd. Za data by byl zodpovědný produktový manažer.

Další součástí knowledge báze by byla báze dovedností v relaci s jednotlivými zaměstnanci, kteří je ovládají. Ideálně ve formě wiki pro snadnou diskuzi a úpravy přímo zaměstnanci s možností sledování změn v čase. Za data by byl zodpovědný zaměstnanec.

Poslední součástí by byl profil zákazníka, který by se generoval na základně vstupů z CRM systému (systém pro řízení vztahu se zákazníkem). Zde by se vypisovaly kontaktní údaje, historie komunikace se zákazníkem, nasazená řešení, aktuálně běžící projekty a blog o činnosti ve vztahu k zákazníkovi. Vzhledem k tomu, že sledování vztahů se zákazníky je velmi komplexní činnost, lze doporučit, aby se data udržovala ve speciálním CRM systému se speciálními funkcionalitami. V profilu zákazníka by byl pouze „výjezd“ některých dat z tohoto systému pro snazší navigaci v rámci navrženého systému a doplnění jeho komplexnosti.

Hlavním přínosem by byla důkladná propojenost jednotlivých částí systému s důrazem na oběh a zaznamenání „neoficiálních“ informací, které často společnosti neumí zachytit a dokumentovat. Je samozřejmě nasnadě, že by se v systému musela nastavit pravidla, kde se jaký druh informací má objevit, protože jednotlivé části se často prolínají (Gilroy, 2007; Röll, 2004).

  1. Ačkoliv Apple nepatří zrovna mezi společnosti vyznávající Web 2.0 principy. Viz případ blogera Ciarelliho, kterého donutila přestat publikovat „fandovský“ blog Think Secret ↩
  2. Velmi propracovanou případovou studii použití blogů s vlastnostmi sociálních sítí v podnikovém prostředí nabízí ve své práci Kathleen Gilroy (Gilroy, 2007), ze které tato vize vychází. ↩
20. 4. 2008 od Nikola Pleska | Blogy, Druhy blogů | Žádný komentář
Tagy: , , ,

Blogy jako novodobé noviny

Jiným velmi významným druhem blogů je skupina, která povahou uveřejňovaných příspěvků připomíná tradiční média. Ačkoliv mnozí – a to převážně sami blogeři – označují blogy za největší mediální vynález od dob knihtisku (Sullivan, 2002; Hewitt, 2005), lze se subjektivně domnívat, že blogy nejsou v tomto směru nějakou zásadní revolucí, maximálně evolucí, a že jsou ve vztahu k tradičním médiím pouze jejich zajímavým (paralelním) doplňkem. Je asi nepopiratelné, že blogy díky své jednoduchosti a přístupnosti umožňují komukoliv poměrně snadné publikování. V této větě bych kladl obzvláštní důraz na slovo „umožnují“, které, jak dokazují statistiky z kapitoly o uživatelském obsahu, neznamená nutně, že kdokoli této možnosti také využívá.

Při pohledu na Top100 blogů na serveru Technorati není v první desítce jediný „tradiční“ blog ve smyslu prvních definicí výše. Ve většině případů se jedná o blogy, které bych pojmenoval jako magazínové, vznikající komunitně – větším počtem více či méně ustálených přispěvatelů. Pokud vezmeme v úvahu jistě větší autoritu vlastníka blogu mezi těmito přispěvateli, nabízí se nám model ne nepodobný tradiční redakci s editorem v čele.

Kritici tvrdí, že povaha blogování je atomizovaná, zkratkovitá a bez širších souvislostí (Packer, 2004) a neobjektivní kvůli neověřování faktů a hlubšího „ponoření se“ do tématu. Tradiční novinařina se povznáší nad aktuální zájmy pisatele, zvažuje všechna pro i proti a snaží se sdělit něco hodnotnějšího (O‘Neill, 2003). Jestli tomu tak je například v ČR, nechť posoudí čtenář raději sám.

John Ellis vidí hlavní rozdíl mezi tradičními médii (a hlavně jejich elektronickými podobami) a blogery v ochotě blogerů (či přímo poslání) podělit se (navzájem) o zdroje, ze kterých čerpali, protože nejsou svázaní potřebou udržet čtenáře na svých stránkách (což tradiční média jsou kvůli svému obchodnímu modelu). Navíc tuší, že pokud budou „blogerskou“ činnost odvádět dobře, uživatel se bude na jeho blog vracet i například kvůli komunitě, která příspěvek komentuje.

Tento aspekt si poměrně brzy uvědomila tradiční média a mnohá se snaží nabídnout nástroje pro blogování přímo jako součást svého elektronického portfolia. U nás jsou to bez výjimky všechny celostátní deníky a mnohé týdeníky a stává se stále častěji, že se původně blogové příspěvky objevují v jejich tištěných podobách1.

Odnoží blogů, které se zabývají pouze politickým děním, jsou takzvané polblogy – political blogs. Etalonem v této kategorii je ve Spojených státech velmi respektovaný blog instapundit univerzitního profesora práva Glenna Reynoldse. V USA patří politické blogovaní mezi velmi etablované disciplíny, které mají velmi znatelný vliv na veřejné mínění, jak ukazuje i případ prezidentských voleb roce 2004, kdy výrazně ovlivnily preference kandidáta Kerryho i protikandidáta Bushe (Hewitt, 2005). Celou prezidentskou kampaní se tehdy nesl také duch probíhající války v Iráku. Objevil se zvláštní druh blogování tzv. warblogy psané přímo na místech nepokojů a střetů, které přinášely z postižených oblastí osobní výpovědi vojáků či civilistů.

Pokud bychom přijali tezi, že blogy jsou novinářské médium, nabízí se také otázka právní ochrany blogerů. Ve svobodných zemích mají novináři právo například na „ochranu svých zdrojů“. Má mít bloger stejná práva? Jak postupovat, pokud bloger obchází lokální legislativu země publikováním v zemi, kde je takový druh publikování povolen (např. náckovské blogy českých blogerů na serverech v USA)? To jsou otázky, které dosud zůstávají nezodpovězeny.

  1. Týdeníky Respekt: http://blog.respekt.cz, Týden: http://blog.tyden.cz, deníky Dnes: http://blog.idnes.cz, Lidové noviny: http://bigbloger.lidovky.cz ↩
20. 4. 2008 od Nikola Pleska | Blogy, Druhy blogů | Žádný komentář
Tagy: , ,