Blogy již představují etablované komunikační médium, jak pro malé skupiny uživatelů, tak jako doplněk tradičních médií s širokým záběrem. Ačkoliv velká většina uživatelů aktivně nevyužívá všechny formy komunikace, statistiky ukazují, že roste nová generace, která dokáže plně využít jejich potenciál.

Blogy se staly též silným nástrojem pro marketing společností, které je využívají pro komunikaci s (potenciálními) zákazníky. Mohou se vzdát části svého komerčního portfolia, aby ji nabídli uživatelům zdarma v podobě komunitní služby: například doposud placená služba uživatelské podpory se přesouvá na web a probíhá ve spolupráci s ostatními zákazníky. Bohužel pro mnohé společnosti je vidina ztráty okamžitého zisku důležitější než dlouhodobější a neměřitelný přínos ve formě lepšího vnímaní značky a spokojenosti zákazníků. Ve spojitosti s korporacemi se blogy také využívají jako prostředek k interní komunikaci.

Důraz na jednotlivé uživatele a užitek vyplývající pro ně z používání Web 2.0 aplikací je logickým krokem v souvislosti s narůstajícím počtem jednotlivých přípojek pro běžné (domácí) uživatele, a to nejen v podobě klasických počítačů, ale i mobilních zařízení, která umožňují připojit se prakticky odkudkoliv. V době před Web 2.0 bylo nejziskovější poskytování služeb korporátním uživatelům. Proto právě požadavkům těchto zákazníků byly přizpůsobovány funkce aplikací, které ale nebyly až tak funkční a uživatelsky příjemné pro koncové uživatele, ve smyslu jak je chápeme dnes. Také z tohoto důvodu se objevují nové přístupy při vývoji Web 2.0 aplikací – ať jsou to aplikace poháněné AJAXem nebo jinými RIA aplikacemi, které ve výsledku vedou k vyššímu uživatelskému komfortu. Tím se aplikace stávají komplexnějšími a jednoznačně vymezenými co do funkčnosti a nahrazují tak tradiční programy používané v osobních počítačích, internet se stává platformou pro běh těchto aplikací. Lze očekávat, že základní uživatelské programové vybavení bude časem plně nabízeno formou webových aplikací.

Jev remixace a (znovu)používání mikroobsahů a metaobsahů můžeme pozorovat v řadě příkladů uváděných v práci, viz použití části kódu z YouTube pro zobrazení videa například v příspěvku blogu (mikroobsah) nebo užití mikroformátů pro formátování specifických částí obsahů či RSS (metaobsah) v podobě mash-upů. Ačkoliv existuje celá řada rozhraní (API) pro zpracování takových obsahů, zatím postrádáme jednotící standardizaci, kterou by mohl přinést až tzv. sémantický web, ve kterém by jednotlivé entity obsahů byly jednoznačně identifikovány. Ve výsledku by to mohlo vést ke speciálním expertním syndikačním sídlům, která by indexovala (pomocí crawleru, který by byl upozorněn na nový obsah pomocí pingu) a zobrazovala pouze obsahy na dané téma. Například specializovaná aplikace zobrazující všechny publikované recenze hudebních alb, které by agregovala ze všech dostupných zdrojů za použití standardního formátu pro mikroobsah „recenze hudebního alba“. Nebo naopak tematická aplikace, která by agregovala vše (videa, příspěvky z blogů) týkající se jednotlivého interpreta. Bohužel se ukazuje, že mnoho obsahů, ačkoliv již dnes lze použít dostupné standardy, formalizováno není. A je otázka, zda se nebude i v případě sémantického webu v nějaké formě opakovat překotný vývoj HTML / XHTML / CSS, kdy byly nejdříve vymyšleny aplikace a až posléze se přistoupilo ke standardizaci¹.

Dalším aspektem je užití umělé inteligence pro personalizaci výstupů pro jednotlivé uživatele, která se v jednodušší formě dá vypozorovat například u zobrazování kontextové reklamy na základě výsledků hledání ve vyhledávači Google. Tento vyhledávač také ukládá (pokud je mu to povoleno) jednotlivá uživatelská hledání a záznamy o tom, které zdroje z výsledků hledání byly uživatelem skutečně otevřeny (uživatelská preference), a tato data jsou posléze využívána pro zpřesňování dalších hledání (personalizace na základě uživatelské preference). Pro takový druh personalizace se využívá také „kolektivní inteligence“, kdy jsou výstupy aplikace ovlivněny i daty ostatních uživatelů (např. Last.fm nebo doporučující systém Amazonu).

Je třeba poznamenat, že v budoucnu bude třeba vymezit, jakým způsobem se může s takovou digitální stopou uživatele pracovat – uživatel by měl být jasně informován o míře dat, která jsou ve vztahu s ním zaznamenána a o tom, jakým smí být využita. Na závěr „Web-2.0-optimistické“ práce se možná, pro rovnováhu, patří umístit také varování: informace jsou to nejcennější, co máme. Web 2.0 je cestou k jejich sdílení, třídění a rozmnožování. Informace jsou to nejcennější, co máme, data nad zlato. Stejně jako se dají využívat, dají se také zneužít. Otevřenost, důvěra, znalost.
Otevřeně a s důvěrou očekáváme komentáře laskavých čtenářů i na tomto blogu.