Web 2.0 společně s blogy, které jako jedna z jeho aplikací plní roli informační a komunikační základny mezi uživateli, vrací webu sociálně-uživatelský rozměr a zároveň mění povahu publikovaných obsahů. Obsah je rozložen (strukturován) na jednotlivé nezávislé obsahové entity – mikroobsahy a metaobsahy. Ty mohou existovat samostatně nebo mohou být (dalšími) uživateli či Web 2.0 aplikacemi samotnými volně spojovány a případně měněny v požadovaném kontextu. Tato „remixování“ probíhají za pomoci systémové integrace jednotlivých aplikací díky otevřenosti jednotlivých komunikačních formátů.

V tomto duchu je Web 2.0 souborem internetových služeb založených na zcela nových přísupech. Středobodem Web 2.0 je uživatel, jemu by měla být uzpůsobena uživatelsky příjemná prostředí, jemu musí být umožněno využívat jednotlivé aplikace bez ohledu na používané technologie, tak aby vše ve výsledku vedlo k jeho spokojenosti i užitku. Uživatel již také není anonymní, jeho konkrétní potřeby vstupují do popředí a mohou být lépe uspokojeny za přispění vyspělých umělých inteligencí aplikací, které na základě vstupů a chování uživatele dokáží personalizovat pomocí zmíněných mikroobsahů a metaobsahů výstupy, což znamená pro uživatele další přidanou hodnotu. Uživatelé též těží ze zmíněného sociálně-uživatelského rozměru, participace více uživatelů na službě přináší jednotlivým uživatelům vyšší užitek.

Na mnoha místech se v této práci setkáme s pojmy otevřenost, důvěra a znalost. Pro aplikace Web 2.0 jsou určující a při komunikaci pomocí blogů přímo zásadní. Blogy, blogování, blogeři změnili webové komunikační paradigma. Publikační revoluce, u jejíhož zrodu stáli, se dál promítá i do ostatních aplikací, ve které uživatelé nejsou pouze pasivními spotřebiteli, ale zároveň (spolu)tvůrci. Aplikace Web 1.0 umožňovaly spíš jednostrannou komunikaci, při které měli uživatelé vlastně jen dvě volby: konzumovat nabízený obsah nebo zavřít okno prohlížeče. Dostupnost, jednoduchost a variabilita aplikací Web 2.0 udělala z webové komunikace dialog (nebo, neologizmem, chcete-li: polylog). V takové komunikaci už nemá jedna strana navrch a všichni jsou (a to dříve poskytovatelé obsahů nebyli), pokud chtějí, aby šlo o komunikaci úspěšnou, nuceni dodržovat maximy principu kooperace, jak je z hlediska pragmatické lingvistiky popsal Paul Grice¹.

Web 2.0 i blogy je také potřeba chápat nejen jako volně dostupné aplikace v prostředí veřejného internetu – další využití se nabízí v prostředí uzavřených sítí, kde plní řadu komunikačních i archivačních funkcí. Více o této problematice již v práci samotné.